Naposledy aktualizováno 23 dubna, 2022
My, občané České republiky, vyjadřujeme nespokojenost nad dlouhodobě neuspokojivým stavem společenských, politických a ekonomických poměrů, poměrů ve státní správě, místní samosprávě a obecně ve veřejném sektoru, vyslovujeme nedůvěru jak politikům, tak státním institucím, vznášíme obavu z rozšiřující se moci státu a jeho úřadů, protestujeme proti narůstajícím represím ať již lidskoprávního či ekonomického charakteru v naší zemi.
Naše nespokojenost není způsobena nepříznivými okolnostmi způsobenými pandemií a opatřeními souvisejícím se šířením coronaviru, ale dlouhotrvajícím úpadkem vedení státu a veřejné správy, znovuobjevováním socialistického myšlení, rozhodování a řízení, které je představováno občanům jako sociální politika, naše rozmrzelost je prohlubována stupňující se arogancí státu, jeho představitelů a zástupců z řad politiků i státních zaměstnanců, kteří obyvatelstvu vnucují svoji vůli a své představy o fungování státu a společnosti. Tato mocenská elita přetváří občany do podoby pracujícího otroka, který má pouze povinnosti a omezená ne-ĺi žádná práva, staví občana do úlohy poníženého služebníka, který má sloužit byrokratickému aparátu, vnucují občanu roli prosebníka o státem poskytované výhody, které tito mocní milostivě přidělují nebo jako absolutní vládci striktně zamítají, tato úřednická totalita degraduje lidskou osobnost na pěšáka velké mocenské hry, ve které si úřednici a politická elita pohrávají s osudy lidí a jejich budoucností.
Máme toho dost!
Požadujeme okamžitou a zásadní rekonstrukci státu, ve kterém občané budou rozhodovat o svých záležitostech, o svých sociálních potřebách a o své budoucnosti. Požadujeme následující:
Stát, jeho političtí představitelé, administrativní i represivní složky, když už občanům nepomohou, nebudou občanům škodit, omezovat je v jejích právech, životních postojích, práci a podnikání. Státní zaměstnanci a instituce nebudou zneužívat svého postavení a svých pravomocí a to konkrétně v těchto bodech:
1. Úřady nebudou občanům omezovat hlášení trvalého pobytu podle místa jejich posledního pobytu či místa narození, trvalý pobyt nemůže být stanoven na základě vlastnictví nemovitosti, trvalý pobyt z hlediska zákona by měl být jen adresou, kterou občan používá ke komunikaci se státem nebo jinými subjekty. Hlášený trvalý pobyt (např. tak jak je uveden v občanském průkazu nebo jiném dokladu o identifikaci osoby) nesmí nadále sloužit k omezování přístupu ke službám státu na oblast blízkou trvalému pobytu. Ve 21. století, v době informačních technologií nesmí být občanovi omezována dostupnost veřejných institucí, zvláště tam, kde je kontakt s těmito institucemi vynucován zákonem, nařízeními nebo samotnými úřady. Občan by měl mít možnost podávat žádosti a komunikovat s kterýmkoliv úřadem bez ohledu na místo hlášeného trvalého pobytu. Úředníci nesmí občana vykázat na jiné místo k poskytnutí služby státu, ale musí tyto služby, pokud není možné elektronické odbavení, poskytnout v jakémkoliv místě na území České republiky, které je k těmto službám vyčleněno a uzpůsobeno.
2. V případě obvinění občana byť i jen z přestupku, musí mu tento být nejen prokázán, ale zároveň, pokud má občan pochybnosti, musí být zdůvodněna smysluplnost pravidla, nařízení či omezení, které občan překročil nebo porušil. Občan má právo na doložení nezpochybnitelných důkazů porušení zákona, pravidla, nařízení nebo ustanovení. Během doby prokazování nesmí narůstat trestní sazba, např. pokuta nebo penále z prodlení. Toto je úředníky často zneužíváno, případy jsou protahovány, úředníkům vůbec nevadí prodleva a průtahy z jejich strany, protože dobře ví, že občanovi připočítají dobu prošetřování k výslednému trestu, k čemuž dochází zpravidla v případě peněžních trestů.
3. V případě vymáhání finančních obnosů, nedoplatků, pokut a penále, nebudou úředníci používat method vyhrožování exekucemi či hrozbou předvedení ozbrojenými složkami. Úřady nesmí mít bez soudního rozhodnutí pravomoc k zabavení majetku, zablokování bankovních účtů, zabavení finančních částek uložených občanem u jiných institucí z titulu povinností občana vůči těmto institucím. Např. pokuta za parkování nesmí být stržena z částky odvedené finančnímu úřadu na úhradu daně nebo povinné zálohy na daně, čímž může dojít k přenosu pohledávek z jedné instituce na druhou, což může občanům způsobovat uložení penále a vést ke zřetězení zabavování finančních prostředků občana a nárůstu sankcí. Zabavování majetku a finančních prostředků by mělo být možné jen na základě soudního rozhodnutí, o kterém je občan vyrozuměn.
4. V případě podezření z přestupků nebo domnělých nároků státu, nesmí úředníci nutit občana, aby se dostavil na úřad nebo jiné jimi vymezené místo, navíc pod pohrůžkou sankcemi, pokutami, penále, pokud se občan nedostaví a už vůbec ne hrozbou předvedení ozbrojenými či jinými represivními složkami státu. Takovéto případy lze projednat elektronicky, identifikace občana může být rovněž provedena elektronicky, např. datovou schránkou. Občan není povinnen opustit svoji práci, rodinu nebo jiné povinnosti a zájmy, případně být nucen cestovat, někdy i ze státu do státu EU, nebo i mezinárodně, jen proto, aby uspokojil požadavek, zvědavost nebo rozmar úředníka na základě domnělého nebo neprokázaného činu, zvláště pokud tento není ani trestným činem, ale pouhým přestupkem.
5. Úředníci, instituce a různé složky státu nebudou zbytečně a opakovaně prověřovat občana a jeho záznamy. Není možné, aby občan dostal roční výpis o přístupu k jeho údajům, ze kterého je patrné že stát učinil přes 300 přístupů k údajům občana za jediný rok. Představte si 300 provedených domovních prohlídek za rok. Takovému obtěžování není vystaven ani recidivista, ale není neobvyklé, že je mu vystaven běžný občan, který nepáchá žádnou trestnou činnost, pouze si stěžuje na úřadech a institucích, podává odvolání nebo hájí proti úřadům svá práva a své zájmy.
6. Postupy vyřizování záležitostí občana musí probíhat bez prodlení ze strany úřadů a musí se podřídit časovým možnostem občana. Je naprosto nepřípustné, aby úředníci si ponechávali na zpracování případů celé měsíce nebo i roky, ale občanovi dávali šibeniční termíny. V mnoha případech jsou odesílány doporučené dopisy občanovi, který může být na dovolené, může být nemocen, na pracovní cestě, zkrátka mimo hlášené bydliště trvalého pobytu, tyto dopisy leží na poště a po 10-ti dnech jsou vhozeny do poštovní schránky občana a tím považovány za doručené. V těchto dopisech pak bývají často požadavky na splnění nějaké povinnosti s termínem třeba 8 dnů pod hrozbou sankcí, pokut a penále. Jak je možné, že úředník, který je placen občanem za to, aby pracoval 8 hodin denně, má tedy možnost a povinnost řešit záležitosti občana okamžitě, nejdéle do několika pracovních dnů, si klidně ponechává několikaměsíční lhůty, zatímco občan, který musí pracovat 8 hodin a s polední pauzou a dobou strávenou na cestě z a do zaměstnání je celkem mimo domov třeba i 12 hodin, přijde domů unavený, o víkendu potřebuje uklidit, navařit, vyprat prádlo a je totálně vyčerpaný, se k tomu má ještě zabývat požadavky úřadů a okamžitě plnit termíny vyžadované úřady, navíc pod různými hrozbami ze stran úřadů. Požadujeme, aby to bylo naopak, tedy že úřad bude reagovat do 7 dnů, a občanovi budou ponechány lhůty 30-ti denní nebo i 60-ti denní od oficiálního obdržení požadavku úřadu, podle důležitosti nebo naléhavosti případu. Samozřejmě by měla být občanovi, pokud je v záležitosti nutná jeho osobní přítomnost, dána možnost odložit řešení v případě nemoci, pobytu v zahraniční a z dalších důvodů, zvláště pokud občan nemůže být spolehlivě a s předstihem informován nebo pokud by cesta kvůli triviálním záležitostem byla příliš nákladná. To, že úřady něco po nás chtějí, nás přece vůbec nezajímá.
Porušení těchto bodů považujeme my, občané České republiky, za porušení základních lidských práv a svobod. Občan zde není pro stát, stát je zde pro občana.
Požadujeme, aby stát začal urychleně řešit politiku bydlení.
Zajištění bydlení zřejmě nelze v České republice řešit jinak než v režimu podobném poválečné obnově. Vláda musí okamžitě zrušit na celém území ČR stavební uzávěry, s výjimkou dopravních staveb, vodních nádrží a podobných infrastrukturních staveb, které se plánují na roky nebo dekády dopředu. Pro obytné zóny a komerční stavby neshledáváme důvody pro 10-ti leté stavební uzávěry. Občan, který si koupí pozemek a chce si postavit dům nebo malou provozovnu pro své podnikání, nesmí čekat celé roky na změny územních plánů nebo stavební povolení.
Požadujeme proto zavedení dynamického územního plánování, stát musí umožnit elektronické stavební řízení, zrušit poplatky za vynětí z půdního fondu a zajistit, aby stavební povolení bylo vydáváno i bez inženýrských sítí. Ve 21. století nikdo nepotřebuje dodávky elektřiny a plynu, kanalizaci atd. To lze zajistit tzv. off-grid systémy. Jediné, co je potřeba je voda, ať již přípojkou vodovodu nebo z vlastní studny nebo úpravou vody z jiných zdrojů, případně recyklací. Dále je nutné zajistit zrychlené stavební řízení s jednoduchými podmínkami – např. pokud dům nepřesahuje výšku sousedních domů o x metrů, případně vrchol stavby nepřesahuje ke stavbám v okolí linii vytyčenou od těchto staveb v určitém úhlu (aby nedošlo k přílišnému zastínění sousedních pozemků), zastavěnou plochu 500 m2 a celkovou užitnou plochu 1000 m2), stavba je od hranic pozemku min. 15 metrů a bude se jednat o stavbu určenou k bydlení, stavba vyhovuje podmínkám zrychleného řízení, které umožňuje vydat stavební povolení bez projednávání a to do 30 dnů. Poznámka: detaily zrychleného stavebního řízení a dynamického územního plánování předložíme, pokud si s tím současná vláda neví rady. Dále je nutné podpořit stavbu bytů a domů nad 100 m2, malých bytů o 50-ti m2 máme víc než dost a nejsou vhodné pro rodiny, pouze pro studenty a pro důchodce, kteří mají omezenou pohyblivost, nemohou nebo se necítí schopni starat o větší obydlí, nebo neunesou vyšší náklady s tím spojené. Jinak malé byty obecně nepodporují rodinné soužití a vytvářejí spíše prostředí pro úpadek do chudoby. Lidé potřebují prostor, nejen základní obytnou plochu pro běžné užívání, ale i prostor pro své zájmy a koníčky, prostor, který lze využít pro realizaci nápadů a rozjetí startupů, tedy malých začínajících firem, které se časem stanou motorem ekonomiky, zdrojem inovací, technologií, zaměstnání, zdrojem bohatství země, sociálního zajištění nezávislého na státu, a zdrojem akumulace kapitálu pro další investice a rozvoj podnikání. Takové bydlení a prostory pro podnikání chybí našim občanům.
Požadujeme, aby vláda zavedla jednu žádost o stavební povolení, které celé zpracuje stavební úřad, včetně všech dalších povolení a souhlasů třetích stran. Stavebník (občan, stavební firma, bytová družstva, apod.) nebude vyřizovat stavební povolení, stavebník si jen podá žádost, stavební povolení bude vyřizovat úřad. Jakákoliv omezení vyplývající ze stavebních záměrů musí být stavebníkovi doložena a zdůvodněna úřadem, a kde je to potřebné, zakreslena do map. Omezení vyplývající z technických příčin, jako přítomnost inženýrských sítí, cesty, silnice, chodníky a další zřízená věcná břemena, zřízená oblast ochrany přírody, rezervace a podobně vyčleněná území, musí být řádně doložena. Pokud nemá stavební úřad tyto předměty stavebních omezení zakreslené v mapách a nemá o nich informace, tak bude stavebník mít právo postupovat jako by tyto neexistovaly. To znamená, že např. bude-li na pozemku stavebníka stožáry vedení velmi vysokého napětí nebo třeba plynovod pod zemí a není toto zakresleno v mapách na stavebním úřadě, má stavebních právo tyto instalace bezpečným způsobem odstranit. Je málo pravděpodobné, že by takové celky nebyly v dnešní době nikde registrovány, ale nepořádek úřadů nebo firem a institucí, kteří tyto instalace vlastní, provozují nebo je schvalují, nesmí stavebníka omezovat a rozhodně takový nepořádek nebudeme tolerovat. Každý je povinen stavby, instalace či vymezená ochranná pásma nahlásit a nechat zanést do map.
Nově zavedený systém stavebních řízení pomůže i stavebním firmám a developerům. V žádném případě však nesmí zmíněná opatření ohledně dynamického územního plánování tyto skupiny upřednostnit, Je neutné zamezit případům, kdy developerské projekty jsou odsouhlaseny tam, kde běžný člověk nemá šanci stavět, ale developer zázračně získá změnu v územním plánu, pak se na pozemku o velikosti 100 m2 postaví byty v 10-ti patrovém bytovém domu, kdy postavit byt stojí 2 miliony Kč a byt se prodává za 7 milionů Kč, tedy za pozemek se platí 5 milionů na jeden byt, tedy 5 mil. za zastavěnou plochu 10 m2 na jeden byt. Především je nutné rozetnout začarovaný kruh, kdy pouze developeři mají šanci prosadit své zájmy při územním plánování a obyčejný občan zůstává stranou, úředníci jsou schopni si pro sebe v územním plánování zajistit, aby se jejich pozemky proměnily ve stavební parcely, ale jinak zcela brání lidem získat dostupné stavební parcely, nebo jim zamezí stavět na pozemku, který již vlastní. Často lidé, kteří chodí každý den do práce, ani netuší, že právě teď se uzavírá územní plánování a 10 let pak není možné provést žádnou úpravu územního plánu, pokud se člověk rozhodne, že nyní je připraven stavět. Vytváří se tak omezená nabídka pozemků, kontrolovaná úzkou skupinou osob a developerů. Pozemky se tak prodávají třeba za 4 miliony za 1000 m2 a to mimo velká města. Pozemky jsou jinak v ČR obecně relativně levné, lze je pořídit od 6 do 50 Kč za m2, často v dostupnosti veřejné dopravy, v dosahu pozemních komunikací, ale na těchto pozemcích není možné stavět z důvodů 10-ti leté stavební uzávěry. Takové územní plánování neodráží potřeby „obyvatel“. Jsou to právě úředníci, kteří tuto naprosto nesmyslnou situaci vytváří. Stát musí podpořit své obyvatelstvo nikoliv tím, že bude někoho podporovat, ale tím, že jednoduše výstavbu umožní a nechá občany ať si sami pomohou k vlastnímu bydlení.
Dynamické územní plánování musí fungovat tak, aby předcházelo konfliktům. Pokud nebudou splněny podmínky zrychleného stavebního řízení, je nutné podstoupit standardní řízení, které ale nemá mít za cíl zpomalit nebo znemožnit stavbu, ale ukončit řízení v předepsaných termínech, ideálně s umožněním stavby bez poškození stran účastnících se řízení a jejich práv. Dynamické územní plánování by mělo vytvářet prostředí vhodné k bydlení i k podnikání, a mělo by vycházet z těchto základních pravidel: rezidenční zóny mají přednost před komerčními a průmyslovými plochami, komerční stavby se nesmí nacházet blíže než 500m od rezidenčních zón bez souhlasu majitelů pozemků, které spadají do 500-metrového pásma. Průmyslové stavby nesmí být blíže než 1000m od rezidenčních zón a ne blíže než 500m od komerčních zón bez souhlasu majitelů pozemků, které spadají do 1000-metrového pásma rezidenční zóny nebo které spadají do 500-metrového pásma komerční zóny. Logistické stavby jako např. sklady spadají do průmyslové zóny. Dynamické územní plánování a zřizování rezidenčních, komerčních a průmyslových zón bude fungovat na principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a tímto způsobem budou vznikat typy zón, které se mohou postupně rozrůstat s ohledem na limity výše uvedené. Pokud bude chtít stavebník stavět např. rezidenční stavbu blíže než 1000m od průmyslové zóny, tak mu to bude umožněno pokud souhlasí s dopady takového umístění stavby, tzn. nebude brán zřetel na jeho pozdější stížnosti na hlučnost, prašnost, provoz a další negativní vlivy, pokud v průmyslové zóně jinak nejsou porušovány ekologické a další limity.
Dnes je řada lidí, kteří dnes nemají práci ani bydlení. Nemá smysl, aby tito lidé jen tak zaháleli. Pokud mají úspory alespoň na materiál a na jídlo, mohou okamžitě začít stavět a zajistit si tak vlastní bydlení. Je zcela jasné, že nájemní bydlení je dočasná záležitost (např. pro studenty nebo zaměstnance v určitých firmách, stavební dělníky, manažery a specialisty kteří pracují po omezenou dobu v místě klienta), ale ze strategických důvodů není možné, aby lidé dlouhodobě bydleli v podnájmu. Nemá smysl, aby lidé vůbec chodili do práce, pokud nemají vlastní bydlení, protože prací si lze bydlení v České republice jen stěží obstarat. Rovněž všichni nezaměstnaní a lidé bez příjmů, kteří nemají bydlení, by měli začít stavět. Tyto lidi může financovat stát a budou muset 50%, tedy polovinu nákladů, odpracovat pro stát, např. realizací staveb nebo jinými činnostmi, a polovinu času pracovat pro sebe na svých domech (toto by bylo nutné důsledně sledovat a spíše by bylo vhodné odložit na druhou fázi nové bytové politiky). V žádném případě by však stát neměl poskytnout dotace nebo dary. Občané, kteří využijí tohoto programu pomoci, si všechno odpracují. V tomto programu budou mít lidé možnost se rekvalifikovat. Někteří z nich se naučí nová řemesla, např. ten kdo bude velmi schopný zedník, možná pak získá dobrou práci u stavební firmy, jiný bude velmi schopný při výrobě oken a po té co si odpracuje svůj závazek vůči státu si možná založí firmu na výrobu oken. Rozhodně je takový program lepší možností než evidence na úřadu práce. Bohužel je takový program nezbytný, protože český stát svým extrémním zdaněním přivedl občany do chudoby, občané neměli možnost akumulovat kapitál, jako je tomu v západních zemích. Tento program výstavby, by mohl pomoci státu realizovat pod zkušeným stavebním dozorem veřejně prospěšné stavby, jako mateřské školky, tělocvičny, kulturní centra apod., za mnohem nižších nákladů, a navíc mnoha nezaměstnaným zajistit bydlení a možná z některých vychová nové podnikatele a kapitalisty. Občané, kteří mají úspory, mohou bydlet do jednoho roku, ti kterým bude pomáhat stát pak do 2 až 3 let.
Stát by měl především umožnit výstavbu rodinných domů, ideálně na co největších pozemcích. To je důležité ze strategických důvodů, jako je překonání různých krizí, ekonomických, zdravotních, pro případ válek apod. Obyvatelstvo pak v době krize snadněji přežije, pokud může využít půdu v okolí svého domu, případně další plochy jako louky a pole v okolí obce ve které bydlí, pokud má vlastní dům a alespoň základní stroje a nářadí. Dostatečná velikost domů i pozemků je vhodná také z důvodu nastupujících trendů v oblasti off-grid systémů, tedy vlastní zdroj vody, provoz biologických čističek odpadních vod, recyklace vody na vodu pitnou, decentralizované systémy výroby elektrické energie, dobíjení automobilů a další technologie.
Krize bydlení se rozhodně nevyřeší tak, že stát uplatní proti obyvatelstvu vysoké odvody, vystaví tzv. sociální byty a úředníci budou pak rozhodovat o tom, kdo tyto byty dostane, a mnoho z nás, z dob socialismu, ví, jak takové přidělování bytů funguje. Rozhodně se stavíme proti tomuto socialistickému přerozdělování bohatství, které pouze podporuje růst státní moci a korupci.
Bude-li někdo namítat, že je nutné bránit zemědělskou půdu, tak je nutné si uvědomit, že území České republiky ve srovnání s jinými evropskými zeměmi by mohlo uživit až 30 milionů obyvatel, přitom nás v roce 1989 bylo něco přes 10 milionů, tedy těch kteří se v ČR narodili. V roce 2019 žil v ČR zhruba stejný počet obyvatel, ale pouze něco přes 9 milionů lidí se zde narodilo. Český stát tedy své obyvatelstvo k smrti zdaňuje do té míry, že bohatství obyvatelstva nejen nevzrůstá, ale obyvatelstvo již není schopno zajistit si bydlení, není schopno sebereprodukce a vymírá. S 10 miliony obyvatel je Česká republika pustá a prázdná země. Pokud nebude vyřešen problém bydlení, budou lidé vnímat, že nejsou schopni zabezpečit rodinu a budou založení rodin odkládat či zcela rezignují, což povede k dalšímu snížení počtu obyvatel. ČR pak bude nucena nejen EU, ale celým zbytkem světa, přijmout obyvatelstvo z jiných přelidněních zemí a uprchlíky, ať již před válkou či ty ekonomické. Vzhledem k nárůstu obyvatel zeměkoule a měnícím se klimatickým podmínkám, postoj ČR k nepřijímání dalších osob bude naprosto neobhajitelný. K čemu pak bude to, že stát totálně finančně zruinoval obyvatelstvo a vybudoval infrastrukturu, kterou zdědí zcela jiné kultury, které vůbec o poselství českého národa nestojí a ani o českou historii nemají pražádný zájem. Český národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se stal národem, který se, jako mnoho jiných, z historie vytratil.
Navrhujeme urychlené vytvoření 1 milionu stavebních parcel. Jak? Každá obec bude muset připravit parcely k růstu počtu bytových jednotek o 5% ročně. Proč by to dělali? Omezíme obcím rozpočty a dostanou peníze pouze pokud budou růst co do počtu obyvatel a počtu domů. Rozpočty měst a obcí lze například omezit o 50%, pokud neporoste počet parcel o 5%. Nebude se však jednat o přidělení prostředků na základě stavebních pozemků jen zakreslených do map (známe vychytralého českého člověka, jak dokáže manipulovat s předpisy a obcházet pravidla), ale požadavek na dorovnání finančních prostředků přidělených obcím musí být podložen skutečně zahájenou novou výstavbou na jejich území. Důsledkem bude, že se města a obce budou předhánět v získávání nových obyvatel, budou nuceni nadbíhat a podbízet se lidem, kteří uvažují o vlastním bydlení, chtějí založit rodinu, nastartovat firmu, skupiny obyvatel, kteří chtějí vybudovat veřejně prospěšné stavby apod. Tato politika povede k rychlé výstavbě, k nárůstu obyvatel obcí (u některých bohužel k úpadku), k rozvoji těchto obcí a místní ekonomiky. Pokud se obec rozroste z 1000 obyvatel na 2000, pak se možná mladý lékař rozhodne postavit si tam dům a otevřít ordinaci, pekař otevře pekárnu, další lidé otevřou další drobné provozovny a skomírající ekonomika regionu ožije, obyvatelé pak ze svých vlastních zdrojů nebo za pomoci obce zřídí školky, domovy seniorů a další služby občanům prospěšné, které je stát neschopen zajistit. Projektem vytvoření 1 milionu stavebních parcel a masivní výstavbou vlastního bydlení bude Česká republika schopná zvrátit neblahý trend úbytku obyvatelstva. Pokud tento projekt zahájíme, tak můžeme každý rok postavit na 200 tisíc rodinných domů, což by navýšilo HDP min o 600 miliard Kč a přineslo na DPH více než 100 miliard Kč, nepočítaje mzdy stavařů, zisky dodavatelů matriálu, atd. Navíc by všichni tito lidé vzápětí potřebovali nábytek, celou řadu spotřebičů a dalšího vybavení domácností. Během 3-5 let bychom tak zřejmě dohnali Německo v HDP na hlavu. Navíc by se uvolnilo značné množství bytů a propadly by se ceny pronájmů, které by se staly dostupnější pro obyvatelstvo s nižšími příjmy, kteří potřebují dočasně bydlet v podnájmu, pro studenty a případně pro důchodce, kteří si v produktivním věku nebyli schopni vlastní bydlení pořídit.
Požadujeme radikální snížení výdajů státu.
Současná pandemie a opatření pro její zpomalení a zastavení mají tvrdý dopad na životy obyvatelstva a také na ekonomický systém. Je nanejvýš nezbytné, kromě kroků k zajištění zdravotní péče a základního chodu společnosti, aby se všichni podíleli na následcích stejným dílem. Na privátní sektor byla uvalena přísná omezení a mnohým omezena nebo zcela zastavena činnost související s výkonem povolání nebo jejich podnikání a to vede u těchto osob k finančním problémům nebo strádání. Je nutné, aby i státní správa a celý veřejný sektor přijal stejná drastická úsporná opatření, jaká musí podstoupit lidé v privátním sektoru. Zaměstnanci ve veřejném sektoru podporovali a rozvíjeli byrokracii do takové míry, že počty těchto lidí narostly do obludných rozměrů, vytvořili si aparát, který slouží jenom jim a přitom jim nehrozí propuštění, mají nárok na 6-ti měsíční odstupné a v neposlední řadě měli velmi liknavý přístup k elektronizaci státní správy, která do dnešního dne silně zaostává za privátním sektorem i za některými rozvojovými zeměmi. Nyní, když došlo na krizi, tito stejní lidé najednou nemají problém přijmout digitalizaci státní správy, zůstat doma a tzv. „pracovat“ vzdáleně. Samozřejmě hlavním důvodem jejich ochoty je, že jsou nadále placení státem v plné výši jejich platů z doby před coronavirem a netrpí tudíž existenční nouzí jako zbytek populace, jsou tedy placeni těmi daňovými poplatníky, kteří vyprodukovali bohatství země a mnozí jsou dnes na pokraji bankrotu. Lidé v privátním sektoru jsou v daleko horší pozici, mnozí nemají naprosto žádné zdroje příjmu, často bydlí v podnájmu, protože díky liknavosti všech vlád, extrémním zdaněním obyvatelstva a současným plýtváním veřejných zdrojů, je naprosto nedostupné vlastní bydlení. Mnozí z lidí v privátním sektoru si, nejen během této krize, sáhnou na dno svých úspor, někteří budou nuceni prodat své těžce nabyté nemovitosti. Je vskutku hanebné, že přebujelý státní aparát a místní samospráva nemá problém i nadále plýtvat penězi daňových poplatníků. Dokonce představitelé státu počítají s tím, že zadlužení země stoupne, že využijí fondy Evropské Unie a prostředky přerozdělí dle svého uvážení, a to pod „rouškou“ ochrany před coronavirem, pod záminkou řešení následků ekonomické krize a tzv. podpory ekonomiky, ale primárně tito lidé jen předstírají aktivitu, aby si státní aparát zachoval legitimitu a příjmy svých zaměstnanců, a především moc a pravomoci nad přerozdělováním bohatvství vysátého z provátního ektoru. Jakmile krize pomine budou ti stejní ministři, jim podřízení úředníci i celý aparát tvrdit, že bylo nutné pro boj s coronavirem a pro záchranu ekonomiky udělat všechno a nyní nastal čas vše zaplatit. Kdo to pak zaplatí? Stát a jeho zaměstnanci určitě ne, ale budou to právě lidé pracující nebo momentálně nepracující v privátním sektoru, z kterých mnozí během krize přijdou o všechno. Stát bude mít pouze tři možnosti jak zadluženost země řešit: drasticky zvýšit daně a odvody, tisknout peníze nebo provést měnovou reformu, aby stát zaplatil dluhy ze zbytku zdrojů, které ještě privátnímu sektoru zůstaly. V každém případě to odnese privátní sektor, zaměstnanci ve velkých i malých firmách a především ti malí, tak často nenávidění živnostníci a drobní podnikatelé, dále pak důchodci, přičemž všem těmto osobám klesne reálná kupní síla. Zaměstnance si vláda nyní koupí tím, že bude přispívat firmám na část mezd, aby firmy nepropouštěly, ale je jasné, že později to tyto firmy i jejich zaměstnanci zaplatí i s úroky. Přitom by bylo možné právě teď, kdy mnoho lidí v podstatě nemá co dělat provést radikální reformu státní správy a celého veřejného sektoru, a umožnit těm, kteří stále mají práci, okamžitě zahájit masivní výstavbu rodinných domů a bytů, a spustit další programy, na které stát nebude muset vynaložit ani korunu, ale naopak tyto programy přispějí ke konjuktuře hospodářství země, ke zmírnění dopadů krize, dokonce k nárůstu HDP a tím k nárůstu příjmů do státní pokladny a to i v případě znížení daňových sazeb a odvodů. Tato výtka se však netýká jen situace kolem pandemie. Přebujelý státní aparát a byrokracie je skutečnost posledních desetiletí.
Vláda musí okamžitě snížit výdaje státního rozpočtu z 1.5 bilionu Kč na 1 bilion, tedy použít 500 miliard na důchody, 100 miliard na sociální výdaje a péči o seniory, postižené a nemocné, a dále 400 miliard na provoz státu. 30 let stát utrácí plnými hrstmi a nyní nastal čas, aby se to změnilo. Stát může vydržet 2 roky, 3 roky nebo i 10 let, bez jakýchkoliv investic, armáda může několik let vydržet bez nových zbraní a munice, policie a úřady bez nových aut, stát nepotřebuje provádět nákladné rekonstrukce budov a infrastruktury, které jsou stejně několikanásobně předražené, stát nepotřebuje žádné úředníky, nyní potřebujeme pouze lidi, kteří produkují skutečnou hodnotu nebo přímo pečují o jiné osoby. Žádné nákupy, kromě zdravotnických potřeb nejsou potřeba, zaměstnanci ve veřejném sektoru, kteří zůstanou jako nezbytní, mohou být rádi, že dostanou mzdu. Mnoho úřadů lze zcela zavřít, lidé sedící na těchto úřadech mohou být propuštěni a mohou se registrovat na úřadu práce, státní zaměstnanci, kteří zůstanou mohou pracovat za minimální mzdu, rozhodně není důvod, aby tito lidé, pokud neposkytují zdravotní péči, dostávali plnou mzdu, kterou dnes má v privátním sektoru málo kdo. Všichni si dnes musí sáhnout do úspor.
Pouze privátní sektor se musí vzpamatovat. Neměl by to být stát, ale právě privátní sektor, který by měl investovat, měli by to být občané, kteří kromě bydlení, životních nákladů a úspor na důchody, mají mít disponibilní příjmy, tedy příjmy, kterými skutečně mohou disponovat, a které mohou použít jako kapitál pro investice, podobně jako je to ve vyspělých západních zemích. Není důvod, aby investoval stát, stát je špatný hospodář a mizerný investor. Ve vyspělých ekonomikách je 70 – 80% veškerého kapitálu a jím financovaných továren a výrobních prostředků vlastněno přímo nebo prostřednistvím institucionálních investorů a důchodových fondů právě důchodci a pracujícími, kterí si tímto spoří na důchod. Co vlastní naši pracující a důchodci za 50% odvodů z příjmů? Pouze sliby budoucí prosperity a naději, že se o ně stát postará.
Žádáme drastické omezení činnosti státní správy, propuštění zaměstnanců, kteří nejsou v krizi nezbytní. Správa sociálního zabezpečení je naprosto zbytečná, stejně tak většina lidí na finančních úřadech, úřadech práce, dalších desítkách a dokonce stovkách institucí. Místo 2000 úředníků můžeme zaměstnat 20 programátorů se 200 tisícovým platem, a ti mohou naprogramovat nezbytné agendy, jako registraci a výplatu důchodů, podpory v nezaměstnanosti, sociálních dávek, mohou provozovat daňové agendy atd. Například registraci a výplatu důchodů může zvládnout při 200 tisících nových důchodců ročně pouhých 20 úředníků. Takové množství práce zvládají běžně lidé v privátním sektoru, kteří se v práci nemohou zastavit ani na minutu.
V 90. letech minulého století stát zaměstnával něco přes 60 tisíc úředníků a již tehdy bylo všeobecně známo, že jich potřebujeme ani ne polovinu. Dnes zaměstnává stát skoro 200 tisíc úředníků, celkem skoro 500 tisíc státních zaměstnanců a to nezahrnuje místní samosprávu a další veřejné instituce a organizace. Takové stavy, dohromady snad milion lidí, to je pro ekonomiku České republiky naprosto neúnosné. Musíme zredukovat počet úředníků z 200 tisít na oněch 30 tisíc. Pak můžeme přesunout pracovní síly do péče o seniory a nemocné. Jen v domovech se zvláštním režimem mém přes 200 tisíc seniorů, kde na jednoho pečovatele připadá 20 I více lidí o které se musí poostarat. Současně s redukcí stavu úředníků byhcom mohli okamžitě přijmout na 20 tisíc zaměstnanců v oblasti péče, kterí by uvítali průměrný plat úředníka.
Další úspory lze hledat I v liných oblastech. Jenom pedagogických pracovníků je podle údajů ministerstva financí na 180 tisíc, k tomu přes 60 tisíc nepedagogických pracovníků ve školství. Všechny země světa od doby Marie Terezie si spočítali, že ve státním systému vzdělávání, který má být ekonomicky udržitelný, je potřeba mít jednoho učitele na 30 žáků, pokud tedy neuvažujeme prestižní a nákladné britské, americké a další university, kde se možná stav žáků na pedagoga může dostat na 15 – 20 a kde vysokoškolské studium vyjde na 200 tisíc liber, dolarů či eur. Česká republika tedy má 180 tisíc pedagogických pracovníků, tento počet krát 30 rovná se 5 milionů 400 tisíc studentů. Mohl by nám občanům někdo vysvětlit, kde jsme vzali tolik studentů, žáků a dětí v mateřských školách a jeslích? K tomu máme skoro 2.9 milionu důchodců, 200 tisíc nezaměstnaných, pár miminek a dětí předškolního věku, kteří jsou s maminkami doma. Nějak nám do 10-ti milionů obyvatel mnoho lidí v produktivním věku nezbývá. Je to samozřejmě nesmysl a z tohoto příkladu je vidět, že asi platy učitelů nezaostávají bezdůvodně.
Měli bychom změnit systém vzdělávání. Nepotřebujeme, aby učitel přednášel látku v jedné třídě, pak to stejné v další třídě a stejnou látku přednášejí současně stovky učitelů po celé zemi. Dnes, v době technologií, kdy takové věci jako Youtube, kde je možné ukládat videa zdarma a provozovat i bez reklam, je možné využít pro vzdělávání. Můžeme vybrat ty nejlepší pedagogy, aby nahráli přednášky, které si minimálně studenti středních a vysokých škol mohou pustit kdykoliv, navíc od přímého výkladu mají tu výhodu, že každý student může postupovat svým tempem, může se vrátit k tématu, jež měl problém pochopit, může si kteroukoliv část kdykovliv zopakovat, pro něj důležitý úsek videa kdykoliv znovu přehrát, může projít rychleji látku, kterou již zvládá a které rozumí, student by měl mít možnost využívat interaktivních aplikací a dalších technických vymožeností. Učitel by měl plnit ve 21. století zcela jinou funkci než hlídání dětí, přednes monotónních přednášek a vtloukání dogmat do hlav studentů. Moderní výuka by měla být založena na méně kvantitativní a více kvalitativní a aktivnější roli učitele, který otevře obzory, ukáže cestu studentovi, který má problém pochopit některou látku, naučí ho učit se, předvede praktické využití znalostí v bezpečných podmínkách. Ovšem i v oblasti vzdělávání očekáváme určitou produktivitu práce. Roli moderních učitelů určitě zvládne při našem počtu obyvatel mnohem méně než oněch 180 tisíc lidí. Pokud zredukujeme stavy této profese o polovinu, můžeme těm, kteří zůstanou výrazně zvýšit platové ohodnocení a vytvořit moderní prostředí pro vzdělávání, vybavit učebny, dílny a laboratoře tak, aby naší studenti pronikli do hloubky vědění a mnozí se stali skutečnými odborníky, vědci a kapacitami ve svých oborech.
Zaměstnáváme přes 40 tisíc policistů, to je 10 policistů na 2500 obyvatel. Nepočítejme dalších 20 tisíc pracujících ve službách „ochrany obyvatelstva“ podle údajů z ministerstva financí. Rozhlédněte se co se kolem děje. Nic. Není to proto, že by policisté dohlíželi všude na pořádek a okamžitě zasáhli proti právě probíhající trestné činnosti, ale proto, že většina lidí žije spořádaně, pracují, starají se o své záležitosti. Teď si představte nebo si přímo prohlédněte např. kancelářskou budovu, kde možná pracujete nebo kolem které denně procházíte do svého zaměstnání. Taková 6-ti patrová budova, 500 zaměstnanců na každém patře, celkem 3000 lidí. Na ně připadá 12 policistů. Dva hlídají dopoledne, dva odpoledne, jeden v noci, kdy je budova prázdná, pracují na směny, jeden nebo 2 o víkendu a o svátcích, další rezervy zbývají na dovolené, zástup za nemocného, apod., střídají se ve směnách. Budova je pod neustálým dohledem policie, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Představte si obec se 3 tisíci obyvatel. Totéž. Tedy 10 milionů lidí, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu pod neustálým policejním dohledem 40 tisíc policistů. To je policejní stát. Skutečně potřebujeme tak vysoké stavy? Brání nás před pachateli trestné činnosti nebo slouží mocenské elitě pro vynucení poslušnosti obyvatel? Nestačilo by nám 20 tisíc policistů, kteří mohou být lépe vybaveni a lépe zaplaceni, kteří nebudou hlídat nás, ale jen zabezpečovat naše okolí. Jen počet státních zaměstnanců lze zredukovat minimálně o 300 tisíc a právě dnes je vynikající příležitost k tomuto kroku, protože v privátním sektoru chybí více než 300 tisíc pracovníků, takže lidé propuštění ze státních služeb mohou snadno získat jiné zaměstnání. Firmy jsou ochotny nové zaměstnance přeškolit a zaučit v nových profesích, takže i nápor na dávky vyplácené v nezaměstnanosti by byly minimální.Tím, že přesuneme 300 tisíc lidí ze státního aparátu do privátního sektoru by Česká republika těžila z dramatického poklesu výdajů a nárůstu HDP.
Dale je nutné změnit jak je vnímána státní správa. Práce pro stát není jen zaměstnáním, kde si člověk odsedí 8 hodin, aby mohl uživit rodinu. Práce pro stát musí být službou občanům, práce pro stát je privilegium a nesmí být vnímána jako celoživotní zabezpečení pro státního zaměstnance. Možnost pracovat ve státních službách nesmí být samozřejmostí, nesmí být jistotou pro vybranou skupinu obyvatel. Každý občan by měl dostat šanci se v této oblasti angažovat. Proto je nutné změnit zákon o státní službě a omezit působení zaměstnance ve státním sektoru na maximální dobu 5 let. Po uplynutí této doby bude státní zaměstnanec propuštěn ze služby a bude muset hledat zaměstnání v privátním sektoru. Výjimkou by byly pouze specializované profese, kde nelze dlouhodobou praxi nahradit, kde je tato praxe nepostradatelná, jako záchranné služby, hasiči, policisté, vyšetřovatelé, zaměstnanci řízení letového provozu apod. Státní zaměstnanci, kteří budou vědět, že dříve nebo později skončí v privátním sektoru, budou mít úplně jinou motivaci k tomu, aby státní instituce skutečně sloužily občanům, protože sami také budou v pozici, kdy jako běžní občané budou jednat se státními institucemi, proto budou mít v práci pro stát větší snahu, aby stát dobře fungoval. V opačné případě by se nefungující stát v konečném důsledku negativně podepsal na jejich pozdějším působení v privátní sféře s takovými dopady jako vysoké odvody státu, byrokracie, nekonečné čekání na různá povolení, zamítání žádostí a vůbec obecně špatný přístup státu k občanovi. Tento postup dá příležitost více občanům, nezaměstnaným, mladým lidem bez praxe a dalším skupinám osob, aby získali zaměstnání ve státní správě. Je otázka zda toto pravidlo nerozšířit tak, aby státní zaměstnanec ani těsně před důchodem neměl jistotu, že je za vodou, a např. minimálně 3 roky před dosažením důchodového věku by musel opustil státní službu bez ohledu na celkové dobu odpracovanou ve státní správě a musel by se zapojit v privátním sektoru. To by byla snaha zajistit, aby v privátním sektoru byly podmínky co nejlepší!
Žádáme okamžitě zastavit veškeré stavební projekty, které stát zahájil nebo které plánuje, dokončit pouze ty, které jsou těsně před dokončením. Rozhodně nepotřebujeme stavět dálnice za 200 mil. Kč za kilometr. Za tuto cenu se v západních zemích staví 8 proudé dálnice a třeba v Číně 12-ti proudé dálnice. 4 proudé dálnice se staví v přepočtu za 90 až 110 milionů Kč i v západních zemích a staví se mnohem rychleji. Kompletní rekonstrukce 4 kilometrového úseku dálnice lze realizovat od pátku od večera do pondělí do rána, přitom je přes den umožněn plný provoz a staví se pouze v noci. Je vidět, že dopravní stavby slouží pouze k vyvádění prostředků ze státního rozpočtu a my to již nehodláme trpět.
Požadujeme důchodovou reformu podle vzoru západních ekonomik.
Systém sociálního zabezpečení musí dávat občanům možnost volby mezi státním systémem sociálního zabezpečení a privátním systémem. Nechceme však občanům brát iluze o státním sociálním zabezpečení. Proto musíme dát občanům možnost si vybrat minimálně ze dvou důchodových systémů:
1. Státní sociální systém – občan bude odevzdávat část svých příjmů státu a spolehne se na to, že se stát o něho postará a zajistí mu vyplácení důchodu, případně další sociální služby, jako domov seniorů.
2. Privátní důchodové fondy – občan si sám zvolí způsob jakým si zabezpečí důchod, jako např. důchodové fondy, investice na kapitálovém trhu, investice do nemovistostí apod. Účty vedené u důchodových/investičních fondů, brokerů kapitálového trhu, bankovní účty a jiné formy vedení důchodového účtu musí být pojištěny do výše minimálně 500 tisíc EUR. Občan bude mít tyto účty plně pod kontrolou a stát ani jiné instituce nesmí mít přístup k těmto účtům a žádná další vláda nesmí mít možnost tyto fondy integrovat do státního systému sociálního pojištění. Občané si musí hlídat sami, aby nedošlo vládními opatřeními či politikou ČNB ke znehodnocení vkladů ať již inflací, znehodnocením nebo znárodněním. Občané se budou muset naučit aktivně působit na politický systém a v případě potřeby bránit své důchodové účty před zásahy vlády a státního aparátu. Občané v obraně důchodového systému budou muset být ochotni případně se i chopit zbraní proti politickým, úřednickým nebo jiným skupinám, které by se chtěly těchto účtů zmocnit, ať již silou nebo manipulací se zákony. Je to něco, na co v našem národě nejsou občané připraveni a budou se muset jak v oblasti akumulace kapitálu a investování, tak i obrany svých investic učit. Stát by měl své občany v tomto smyslu vést a vychovávat. Pokud si občané budou sami spořit na důchod, nebylo by nutné do tohoto procesu zasahovat. Je ale nutné, aby občané byli k této zodpovědnosti za svoji budoucnost a důstojné stáří vedeni a státem motivováni. Také je nutné spoření na důchod usnadnit skupinám s nízkými příjmy, prostřednictvím úlev na dani z příjmů. Navrhujeme 3 systémy důchodového spoření pro vzoru jiných západních zemí:
A. Zaměstnanecké důchodové fondy (ZDF) – do těchto fondů si budou spořit zaměstnanci a zaměstnavaelé mohou přispívat určitou částkou. Zaměstnanci budou mít možnost si spořenou částku do určité výše odpočítat od základu daně. Tyto fondy budou díky úrokům, dividendám a zhodnocení investovaného kapitálu s časem nabývat na hodnotě a zvláště díky tomu, že jejich větší část bude pocházet díky daňovým úlevám z nezdaněného příjmu a spořené částky tak mohou být vyšší, budou tyto fondy poskytovat vyšší příjmy důchodců, které budou zdaněny až v době výplaty. Jedná se tedy do určité míry o odloženou daňovou povinnost, jejíž výhodou je právě vyšší kumulace bohatství. Nicméně tyto fondy nedoporučujeme občanům, jelikož stálé zaměstnání je dnes stále méně obvyklé a podmínky se přispívání k důchodu se od zaměstnavatele k zaměstnavateli může měnit a bude méně předvídatelné. Občanům spíše doporučujeme jeden ze dvou následujících důchodových účtů.
B. Individualní důchodové fondy (IDF) – do těchto fondů budou spořit sami jednotlivci ze svých příjmů a podobně jako v ZDF (viz výše) bude zde uplatněn do určité výše odpočet ze základu daně z příjmů a bude tedy umožňovat rychlejší kumnulace bohatství s odloženou daňovou povinností do doby vyplácení ve formě důchodů.
C. Individuální spořící důchodové fondy (ISDF) – tyto fondy budou mít charakter spoření, kdy občan odkládá částky na důchod z již zdaněného příjmu. Nevýhodou je možnost odkládat menší částky, resp, chybí zde daňové zvýhodnění, pokud budou existovat daňové odpočty, tak budou výrazně menší. Tento typ fondů však nebude při vyplácení podléhat zdanění jako předchozí dva typy důchodových fondů, tzn. zhodnocení kapitálu a rovněž dividendy nebo jiné výnosy plynoucí do těchto fondů tak budou osvobozeny od daně z příjmů. Výhodou je také to, že příjmy důchodce nebudou ovlivněny měnícími se daňovými sazbami, jejichž výše za několik desítek let je nepredikovatelná. Bude zde pouze limitováno do jaké výše bude zdanění osvobozeno. To je nutné, aby tyto fondy nebyly využívány ke generování nezdaněných příjmů plynoucích do fondu. Např. nezdaněná částka bude stanovena jako částka vložená do fondu plus 20% zůstatku k 31.12. za každý rok, a to celkem do výše např. 13 mil. Kč (500 tis. EUR), což není nikterak moc vzhledem k desítkám let po které bude občan střádat. Tato částka bude muset být podrobena korekcím o inflaci.
Každý občan si vybere podle své ekonomické a socialní situace systém, který je pro něho nejvýhodnější a bude moci tyto systmémy kombinovat. Např. občan využije ze 60% IDF a 40% ISDF, pak daňové zvýhodnění a limitní částky definované pro konkrétní typ fondu se přepočítají poměrnou částí.
Základním předpokladem důchodové reformy je drastické snížení výdajů státu a další financování průběžného systému z daňových příjmů, protože současní důchodci již nemají možnost si svůj důchod zajistit v reformovaném důchodovém systému, který předpokládá možnost vytváření vlastních úspor z příjmů jednotlivce. Současní pracující budou bohužel podle svéhu věku závislí zčásti na státním systému a zčásti na novém důchodovém systému.
Požadujeme změny v oblasti zdravotnictví a jeho financování.
Požadujeme zajištění zdravotní péče a péče o staré a nemocné, zajištění zásobování zdravotním materiálem a vůbec všechny kroky týkající se přímého boje s nákazou (to je samozřejmé a tento bod je zde pouze pro úplnost). Toto se v podstatě děje a určitě nalezneme další možnosti, jak situaci ještě zlepšit. Nicméně náklady by neměl nést pouze stát, ale především zdravotní pojišťovny musí sáhnout až na dno svých rezerv a poskytnout desítky miliard, které tyto instituce drží. Zdravotním pojišťovnám v době coronaviru paradoxně výrazně klesly výdaje, protože zdravotní péče, která není urgentní se mnohdy odkládá (jako odklady různých operací, preventivních prohlídek a různých vyšetření) a celá řada výkonů v této oblasti se vůbec neuskuteční (kleslo množství úrazů při sportu a zranění při dopravních nehodách), dokonce si někteří lékaři začínají stěžovat, že mají výrazně méně práce a nemají co zdravotním pojišťovnám vykazovat. Zdravotní pojišťovny jako pouzí správci peněz pojištěnců musí nést veškeré náklady zdravotní péče související s coronavirem a náklady na dodávky zdravotnického materiálu. Paradoxně a navzdory coronaviru je nutné drasticky snížit tok finančních zdrojů do zdravotnictví v oblastech, které přímo nesouvisejí s coronavirem. Tyto výdaje rostly naprosto nekontrolovatelně desítky let již v době před coronavirem. Především je potřeba snížit odvody zdravotního pojištění, které jsou vzhledem k příjmům obyvatelstva přemrštěné. Zaměstnanec s průměrným příjmem platí do systému zdravotního pojištění (počítáme celkové odvody zaměstnance a zaměstnavatele) zhruba 4200 Kč, tedy něco kolem 200 USD. Mimochodem průměrná sazba zdravotního pojištění (po daňových úlevách) v USA je zhruba 201 USD za rok 2018, takže náš pojištěnec ze svého příjmu platí stejně jako pojištěnec v nejbohatší zemi světa, viz. https://www.ncsl.org/research/health/health-insurance-premiums.aspx.
Za státní pojištěnce sice stát platí mnohem méně (z peněz daňových poplatníků), ale to je kompenzováno vysokými platbami za zaměstnance, platbami osob s vyššími příjmy, ale třeba i OSVČ. Nejsou výjimky, kdy tyto osoby platí i 10 tis Kč měsíčně, tedy 500 USD, což představovalo např. v roce 2010 ve výše zmíněné zemi krytí plánu rodinného zdravotního pojištění pro dva rodiče se třemi dětmi.
Je bezpodmínečně nutné, abychom dostali výdaje na zdravotní péči pod kontrolu a snížili odvody zdravotního pojištění o 30-50%. Je také nutné vypátrat, kam se tyto prostředky ztrácí, když nám neustále všichni tvrdí, že je nedostatek peněz na zdravotní péči a platy lékařů. Přitom do systému plynou stejné peníze jako v USA a to nikoliv procentem z platů nebo z HDP, ale v absolutní výši v dolarech na obyvatele.
Dále je nutné zcela změnit systém zdravotní péče obyvatelstva, především systém praktických lékařů, který je již zastaralý, neodpovídá nárokům a znalostem moderní medicíny a je rizikem pro zdraví obyvatelstva. Je to právě nyní v době coronaviru, kdy se odhalují jeho nedostatky. Pacient, který trpí 4 roky suchým dráždivým kašlem, se nedočká v tomto systému pomoci a teprve dnes, kdy existuje možnost nákazy coronavirem, jsou pacientovi odebrány vzorky a zjistí se, že tento pacient si prodělal černý kašel. Jak může praktický lékař, který zjistí rychlost srdečního tepu, poslechne si hrudník, podívá se do krku a do oka, zjistit, zda je pacient nakažen určitou bakteriální kulturou nebo virovou nákazou? Přitom 99% všech onemocnění dýchacích cest je způsobeno právě mikrobiologickou nákazou, na kterou nestačí předepsat čaj a acylpyrin. Pacient pak nutně musí celé roky trpět. Ano, často se pacientovi po 2 týdnech uleví, ale to zpravidla bývá pouze tím, že imunitní systém přece jen v klidovém režimu pacienta zabojoval, a nakonec pacient stejně musí do práce a tak i nadále trpí, aniž by se uzdravil. Když je imunitní systém opět oslaben, tak se symptomy vrátí, praktický lékař se opět pacientovi podívá do oka, řekne mu že to je zřejmě nedoléčená chřipka a předepíše paralen a týdenní pracovní neschopnost, v horším případě penicilin. Mimochodem lékaři v 19. století celkem spolehlivě dokázali identifikovat černý kašel. Bohužel se u nás příznaky dýchacích onemocnění zpravidla bez jakékoliv mikrobiologické analýzy přisuzují nachlazení, chřipce, alergiím či prašnému prostředí i když existují stovky příčin a miliony druhů mikrobiolických nákaz.
Vyzýváme Ministerstvo zdravotnictví, aby vymýtilo nesmyslné pověry typu „u nás se nevyskytují spalničky, černý kašel, tuberkulóza, tetanus a jiné nemoci, ty jsou jen v chudých zemích, kde se neočkuje“, které se u nás šíří od 60. let 20 století. I člověk očkovaný proti určité chorobě může touto chorobou onemocnět, ochrana není stoprocentní.
Vyzýváme Ministerstvo zdravotnictví, aby zprovoznilo laboratoře pro kompletní, plně automatické testování a mikrobiologický rozbor. Nechceme vidět jak laborant s pipetou v ruce běhá ke skříňce s chemikáliemi, ručně odměřuje různé látky a ty pak ručně vpravuje do zkumavky. Tento způsob je možná vhodný pro výzkum, ale působí zcela amatérsky a je naprosto nevhodný pro každodenní provoz laboratoře, která má analyzovat vzorky rutinně odebírané pacientům v běžném provozu zdravotnických zařízeni. Potřebujeme laboratoře, které budou vybaveny plně automatickým zařízením, kde jsou vzorky umístěny v matrici 100×100, tedy celkem 10 tisíc a kde robotické zařízení zcela automaticky aplikuje substance a provádí rozbory na mnohatisícovém množství vzorků a ne aby jeden laborant míchal ručně obsah v kádince. Odborníci nám jistě poradí jak takové moderní laboratoře pro 10 milionovou populaci vybavit, abychom mohli ročně provádět miliony až miliardy důkladných testů nejen na coronavirus.
Vyzýváme Ministerstvo zdravotnictví, aby naplánovalo a provedlo celoplošný mikrobiologický rozbor vzorků z dýchacího ústrojí všech 10 milionů obyvatel, což by mohlo být zvládnuto během pár měsíců, abychom konečně jednou dostali opravdové výsledky, nikoliv jen dohady na základě běžné prohlídky u praktického lékaře. V další fázi pak stejně plošný rozbor krve a stolice. Pokud se taková důkladná analýza milionů vzorků provede hromadně, tedy doslova v průmyslovém měřítku, tak náklady budou možná v řádu miliard, kteoru mohou zapltit zdravotní pojišťovny, mimochodem je to částka, kterou ročně stát vynaloží na mzdy zaměstnanců jediné středně velké státní instituce. Rozhodně naplnění požadavků na systematické vyšetření obyvatelstva bude stát méně než poslední navýšení mezd státních zaměstnanců.
Hnutí DNES tímto vyzývá vládu a parlament ČR, aby členové těchto institucí začali plnit požadavky této výzvy. V opačném případě se toho za podpory obyvatelstva chopíme my. Jestliže nezahájíte okamžité uskutečnění těchto požadavků, tak vyzveme privátní sektor, aby převedl své aktivity právně, účetně a z daňového hlediska do jiných států, převedl své peníze do jiných měn a kryptoměn, přestal platit v ČR daně, zdravotní a sociální pojištění, a nechal český stát finančně krvácet dokud na tyto požadavky nepřistoupíte vy nebo vaši nástupci.
Dne 5.prosince 2020
Hnutí DNES
Komentáře nejsou povoleny.